Elixír mládí nebo molekula krásy. Tak odborníci v kosmetickém průmyslu a estetické medicíně přezdívají kyselinu hyaluronovou. Díky své schopnosti vázat vodu pomáhá při vyhlazování vrásek či hojení ran. Její využití je však mnohem širší než pouze v boji s příznaky stárnutí. Slouží například jako lubrikant v kloubech, jako ochrana sklivce v oční chirurgii a má také antibakteriální účinky. Před osmdesáti lety přitom byla patentovaná jako náhrada za vaječný bílek.

O kyselině hyaluronové se poprvé zmínili německý biochemik Karl Meyer a jeho asistent John Palmer v roce 1934. Během působení a výzkumu na Kolumbijské univerzitě se jim ze sklivce kravského oka podařilo izolovat dosud neznámou látku. V časopise Journal of Biological Chemistry ji popsali jako neobvyklý polysacharid s extrémně vysokou molekulovou hmotností. Meyer si zároveň všiml, že tato čirá látka pomáhá oku udržet jeho tvar. Transparentnost látky a obsah kyseliny uronové se poté promítly do jejího názvu. Meyer s Palmerem spojili řecké slovo hyalos, což v překladu znamená sklo, a jméno kyseliny uronové a poprvé tak použili termín kyselina hyaluronová.

V praxi se ale začala využívat až v roce 1942. Tehdy ji jako komerční náhradu vaječného bílku v pekařských výrobcích patentoval maďarský vědec Endre A. Balász, který pokračoval v Meyerových výzkumech. Balász zkoumal zejména působení kyseliny hyaluronové v buňkách a popsal její vliv na zlepšení pružnosti tkání a rychlejší hojení.

Kontroverzní honba za výjimečnou látkou

Nově objevené látce začalo věnovat pozornost množství chemiků, a tak se už v padesátých letech naplno rozjel výzkum její struktury. Kyselina hyaluronová byla objevena v různých tkáních a tělních tekutinách obratlovců i lidí. Odborníci zároveň přicházeli na široké spektrum jejího využití: od oční chirurgie přes léčbu onemocnění kloubů, zvýšení šance na oplodnění, zlepšení imunity, hojení ran či léčbu infekčních onemocnění, až po využití v estetické medicíně. To vše kyselina hyaluronová zvládala, aniž by zanechávala jakékoliv nežádoucí účinky.

Velká poptávka po této látce vedla k jejímu získávání nehumánním způsobem. Pro komerční účely byla extrahována z hřebínků kohoutů, očí tuňáků a skotu, ale i žraločí kůže. Právě kohoutí hřebeny byly dlouho známé jako jeden z nejbohatších zdrojů hyaluronanu. Hřeben totiž v reakci na testosteron nabobtnává hyaluronanem.

Jaká je situace dnes? Ve 21. století využívají lékaři kyselinu hyaluronovou prakticky ve všech výše zmíněných oborech, je hojně využívanou látkou v chirurgii a při hojení ran či v dermatologii při léčbě kožních onemocnění a potíží. Avšak způsob jejího získávání se již diametrálně liší.

Od hřebínků k etické biotechnologii

Kyselinu hyaluronovou dnes vyrábějí biotechnologické firmy například z buněčných stěn streptokoků. Současné metody jsou sice složitější, avšak etické a bez zdravotních rizik. Tímto způsobem získává kyselinu hyaluronovou i společnost Contipro z Dolní Dobrouče, která patří mezi její největší světové dodavatele. Do velkých nerezových tanků se umisťuje živná půda, která se sterilizuje a naočkuje bakteriemi. Ty za den vyrostou a zaplní tank. Následuje stočení a proces čištění.

„Důležitá je volba vhodného producenta. Nejčastěji se používají různé druhy streptokoků. Ty jsou dobré v tom, že rychle rostou a produkují kyselinu hyaluronovou přirozeně ve formě kapsule kolem své buňky. Ta slouží jako obrana streptokoka, aby nebyl zlikvidován imunitním systémem hostitele. Námi používaný streptokok je navíc ještě zbaven patogeneze, nerozkládá červené krvinky a je proto neškodný,“ vysvětluje Matouš Čihák, specialista v oboru fermentačních technologií ve společnosti Contipro. Důležitý je též výběr surovin, aby nedocházelo k přenosům virů a onemocnění. „Volíme spíše suroviny zemědělského a rostlinného původu – pšeničné peptony a podobně. Biotechnologická výroba pak probíhá na výrobní lince podobné pivovaru nebo mlékárně,“ dodává Čihák.

Je důležitá pro lidské oko

Biotechnologicky vyrobená kyselina hyaluronová následně nachází využití v medicíně či kosmetickém průmyslu. Aktivně ji využívají například oční lékaři. „V oku se tato látka přirozeně vyskytuje zejména ve sklivci a komorové tekutině. S věkem obsah kyseliny hyaluronové v těle klesá, což se v případě oka projevuje především změnami sklivce, ve kterém se tvoří zákalky (‚létající mušky‘) a může dojít i k odloučení sklivce od sítnice. Obojí jsou obvykle neškodné příznaky stárnutí oka, nicméně v malém procentu případů může odloučený sklivec ‚tahat‘ za sítnici a způsobit její odchlípení,“ vysvětluje Sabina Matušková z oční kliniky OFTEX.

Kyselina hyaluronová se díky své schopnosti vázat vodu rovněž hojně využívá jako složka umělých slz, tedy kapek, které se používají při syndromu suchého oka. Zlepšuje stabilitu slzného filmu a výhodou je, že ji tělo jakožto vlastní látku výborně toleruje. „Kyselina hyaluronová se též používá při očních operacích, zejména při chirurgii šedého zákalu, jako takzvaný viskoelastický materiál – látka, která se během operace aplikuje do oka, kde jednak udržuje jeho tvar, čímž zachovává operační terén přehledný, a jednak chrání citlivé struktury oka před poškozením chirurgickými nástroji a ultrazvukem,“ doplňuje Matušková.

Látka, bez které se už neobejdeme

Kyselina hyaluronová má také antibakteriální účinky a přitahuje růstové faktory tkání, díky čemuž bývá aplikována do otevřených ran s cílem hojení urychlit. Dokáže udržovat tvar tkání a posilovat jejich pnutí, je účinným antioxidantem chránícím organizmus před volnými radikály a podporuje tvorbu kolagenu. Funkci lubrikantu zastává v kloubech a chrupavkách, což napomáhá plynulému a bezbolestnému pohybu. Při problémech s refluxem dokáže uklidnit jícen a urychlit proces regenerace. V mnoha oborech by lékaři vlastnosti kyseliny hyaluronové nedokázali ničím nahradit.

Info box:

Co je kyselina hyaluronová?

Jde o viskózní mukopolysacharid, který se vyskytuje zejména ve sklivci, v pupeční šňůře, synoviální tekutině a ve volné pojivové tkáni. Slouží především jako strukturální prvek a lubrikant. Nejvíce se jí nachází v kůži, šlachách, svalech a kloubech. Je součástí organizmů z celé živočišné říše.

Poprvé lékaři použili kyselinu hyaluronovou již v 60. letech. Šlo o léčbu popálenin a kožních vředů, kdy uplatnili její schopnost rychle obnovovat chybějící tkáň v místě rány. V 70. letech objevili její účinky oční chirurgové a začali ji aplikovat pacientům při transplantaci rohovky či operacích šedého zákalu. Krátce na to ji začala využívat i ortopedie, a to formou hyaluronových injekcí, které v poškozených kloubech fungovaly jako lubrikant.